Stůl s deskou na vysoký lesk
tlum. Bogdan Gawlas
Dříve bylo běžné objednávat si nábytek u stolaře. Zákaznici si mohli přát, aby některé plochy nábytku byly úplně hladké - tzv. "vysoký lesk". Každý dobrý stolař ví jak se takový povrch dělá. Chce to určitou dávku znalostí, značné množství práce a nakonec použití vhodného laku pro vytvrzení hladké dřevěné plochy.
Podle projektu předem připravený kus, například desku stolu, brousí brusným papírem, nejprve hrubým a pak jemným - až je povrch vybroušen hladce. Pak očistí povrch od drobného prachu a ....
No právě - nenatírá hned lakem, tak jak bychom si to my "laici" představovali, a jak bychom to v Životě udělali (a taky občas děláme).
Stolař vezme vlhký hadřík a přetře opracovávanou desku, aby trochu nasákla vodou. Pak počká až dřevo opět uschne. Během tohoto kroku se na opracovávaném povrchu objeví "fousy" - drobná vlákna.
Hladký povrch ztrácí hladkost a stává se opět drsný. Zdá se, že stolař pokazil dobře odvedenou práci a musí začít zase znova. Znova brousí desku brusným papírem až je povrch hladký, pak očistí prach a opět ... místo aby natřel lakem takto pracně získaný hladký povrch, smáčí jej vlhkým hadříkem a zase znova se objevují "fousy". Obráběná plocha, zdánlivě ztrácí hladkost, ale již méně, protože drsná vlákna již nejsou tak výrazná jako dřív. Rozdíl není velký, ale znatelný.
Stolař opakuje tento cyklus dokud povrch po navlhčení a vysušení není úplně hladký a nemá prakticky žádné "fousy". Teprve potom místo vody použije vhodný lak, kterým napustí hladký povrch a ustálí tak dosaženou hladkost dřevěného povrchu. Lak "za odměnu" vylepší kvalitu povrchu.
Kdyby stolař použil lak dřív, například hned po prvním broušení, pak by se "fousy" (drobná vlákna zatlačená do dřeva během broušení) zvedly a znehodnotily by natřený povrch. Pak by bylo dosažení hladkého povrchu mnohem obtížnější než další cyklus namáčení, sušení a broušení. A taky dražší.
S uvedeným příkladem se setkáváme v oblasti vnitřního rozvoje - vědomého Života. Věnujeme spoustu času a úsilí pochopení smyslu životních událostí a situací, které nás nesou Časem. Není to snadné, ale nakonec nacházíme nějakou širší cestu, která vede směrem k vytušenému šťastnému konci, jež je podle jednotlivých tradic různě popisován (cíl je daleko, nemusíme se těmito rozdíly příliš zabývat).
Pomalu postupujeme kupředu a všechno vypadá dobře. Myslíme si: mám svou Meditaci nebo pořádně cvičím ásany anebo dělám jinou praxi a vím že to funguje. Jdu a dojdu.... Začínají se objevovat zatáčky, a po "prvním broušení" se můžeme ještě chvíli těšit hladkostí povrchu. Bohužel samotné broušení dává jen nestálou hladkost, navíc, po prvním broušení je to jen zdánlivý úspěch. Život poměrně rychle prověří kvalitu práce a objeví se "fousy". Svět se nám hroutí...
Nemusíme se toho bát. Čeká nás další cyklus.... Nenahraditelným "nástrojem" je zde pokora, ale taky pozornost a všeobecné znalosti, které nám umožní dívat se na věc s nadhledem. Je to období, kdy je možné udělat řadu chyb, z nichž nejhorší je "lakování". Naštěstí tento druh chyb se vyskytuje jen zřídka, ale snažme se opravdu se mu vyhnout, protože následky jsou fatální. Je třeba se tímto obdobím propracovat - obdobím oscilací a změn na všech úrovních života (fyzické, éterické, emocionální a mentální). Pro většinu z nás je táto první "ztráta hladkosti" opravdovým šokem, těžkou výzvou. Až se vlny uklidní je třeba začít pracovat na novém cyklu... Většinou nemáme dost široký rozhled, a snažíme se instinktivně prodloužit dobu "broušení". Tím zbytečně prodlužujeme "technologický proces" a problémy související s přechodem na další cyklus jsou pak ještě o něco větší...
Už je to tak. Je to normální a není jiné cesty pro dosažení "vysokého lesku". Zkratkovité pokusy vedou ke ztrátě kvality povrchu, nebo končí celkovým zablokováním "technologického procesu". Konec cyklu je totální ztrátou toho nejcennějšího, co v určitém ohledu máme, a každý si tím musí projít. Může to způsobit vážnou psychickou krizi, a určitě to není příjemné. Neměli bychom to očekávat s radostí, byl by to masochismus, ale nebojme se to přijmout.
Nepodléhejme tedy naivnímu nadšení hned na začátku šťastně nalezené Cesty - všichni tím procházíme. Čeká nás několik cyklů. Cesta k získání "vysokého lesku" je mnohem zajímavější, "pestřejší," než se nám to na jeví na začátku.
Je to normální a vůbec to není tak hrozné.
Leszek Mioduchowski
Goa - Vagator 2006
Příběh, který jsem před několika lety slyšel na workshopu budhistické školy Karma Kagju.
V jednom tibetském budhistickém klášteře (nebylo to moc dávno, ale ještě v době před čínskou okupací) žil jeden starý chrámový služebník nejnížší úrovně ve zdejší církevní hierarchii. Zapomněl jsem jak se jmenoval, říkejme mu Tan. Před smrtí Tan požádal o speciální rituál prováděný při umírání.
Smrt je významnou životní etapou. V Azii se všeoběcně věří, že umírání je poslední velkou šancí pro vzestup na cestě osobního růstu, a naopak - forma smrti může být ukazatelem kvality právě končícího života. V Tibetu je pro nejvíce pokročílé připraven speciální rituál umírání, prováděný v úplném odloučení v zazděné místnosti.
V závislosti na úrovni osoby, která podstupuje tento rituál, je po otevření místnosti nalezeno tělo (obvykle v meditačním poloze) v podstatně zmenšené velikosti. V případě nejvyspělejších bytostí zůstavají jen vlasy a nehty, což nastává jen velice zřídka. Tato speciální technika (název si nepamatuji) je v Tibetu vysoce ceněna a obvykle k ní mají přístup pouze nejvýše postavení příslušníci tibetské náboženské hierarchie.
Tanova prosba vyvolala velké pozdvižení v klášteře, ve němž strávil bez povšimnutí celý život, a protože takovou prosbu nelze odmítnout, umožnili Tanovi provedení tohoto speciálního rituálu umírání. Když pak po uplynutí stanovené doby otevřeli zazděnou místnost, našli jen vlasy a nehty, což znamenalo, že Tan byl vyjímečnou bytostí přesahující svou úrovní inkarnované rinpočhe a hlavy škol. Jak se mohlo stát, že si toho během jeho dlouhého života nikdo nevšiml? Nad tím přemýšleli všichni členové onoho budhistického kláštera.
Kdyby se na olympiádě soutěžilo v józe, Tan by zřejmě nezískal žádnou medaili, už jen proto, že by se ani nedostal do reprezentace, stejně jako se nedostal na vyšší příčky tibetské společnosti.
Jóga na olympiádě v Číně... Už nějakou dobu ke mně příchází zprávy o tajemných mistrovstvích jógy, které se mají konat někde na oceánem. Vzhledem k informacím z joga-joga.pl si to dávám do souvislostí. Skupina stojící za takovým pojímáním jógy usliluje o zavedení jógy jako sportovní disciplíny už na Olimpiádě v Pekingu! Nehlasoval bych pro to, ale taky proti tomu nenasazuji silné argumenty. Určitě by to nebyla příležitost pro Tany a jemu podobné, ale možná to pro někoho bude prospěšné?
Přes všechno bohatství technik pro verifikaci a pomoc na cestě vnitřního rozvoje je podstata samotného procesu vždy tajemstvím. Velký duchovní učitel Jiddu Krišnamurti nikdy nestál před žádnou zkušební komisí, ani v mládí. To samozřejmě neznamená, že by techniky, měřítka a hierarchie byly špatné. Když jsme "na cestě" je dobré mít MAPU a umět stanovit svou polohu.
Mentální úrověň (nynější nejvyšší příčka naší civilizace) nedokáže popsat všechna pravidla duchovního růstu. Můžeme se jim přiblížit překročením hranic intelektuálního chápání, ale pamatujme, že tato úroveň je různými školami definována různými způsoby.
Je dobré si uvědomit vyvstávající otázku: Kterou Cestou kráčím? Cestou Tana, anebo cestou "olympijské jógy"? Není tomu tak, že by tyto dvě cesty byly zcela odděleny. Dlouho jdou společně, ale v určitém místě (a čase) se rozdělují...
Vysvětlení a doplnění této myšlenky si vyžaduje alespoň zmínku o určité zákonitosti - o začínání, neboli o nalézání Začátku. Na začátku uveďme slova mistra Omraama, který toto říkal svým žákům:
"Nikdy nezapomínejte, že nejdůležitějším okamžikem každého činu je začátek. Právě začátek dává signál pro uvolnění sil, které se nikdy nezastavují na půli cesty, ale vždy jdou k cíli. Pokud začnete něco harmonicky, všechno další dění se bude vyvíjet harmonicky...."
Pokud si nevšimneme onoho okamžiku, a byli jsme "chyceni" jedním z možných řešení, potom je obtížné uskutečnit změnu, pokud se pro nějakou rozhodneme. Dramaticky malé procento Poutníků dokáže vědomě určit tento Začátek v každé své životní situaci (možná stovky a tisíce Začátků), ale o něco větší procento alespoň ví, že právě to je podstata vnitřního růstu. Vyvíjejme úsilí tímto Směrem...
Wilhelm Reich říkal: struktura je zamrzlý pohyb. Když se začne vytvářet Struktura (a neuvědomíme si rizika s tím související) je to začátek konce Vývoje. Instituce Struktury: budova, stabilní příjmy, špička učitelské skupiny - to může vést ke stagnaci, anebo k dynamice ploché rivalizace. Soupeření v podobě úplného otevření se Skutečnosti, připravenost akceptovat každou možnost v dynamice Působení - to je Vývoj.
Nenechejme se nasměrovat příliš horizontálně. Pozorně sledujme obě hlediska a ve vhodném okamžiku a místě uvidíme rozcestí.
Pro Poutníky, kteří jsou před Rozcestím, může být joga na Olympiádě přínosná...
Největší chrám je uvnitř člověka; tam může být v každém okamžiku ve spojení se Stvořitelem, svým Stvořitelem, v meditaci a koncentraci - pomocí svého Vyššího Vědomí. Neříkejte mi o chrámech, kostelech, katedrách, ášramech ani žádných podobných věcech. Podívejte se dovnitř a uvidíte, že máte všechno co potřebujete pro komunikaci se STVOŘITELEM, prostě proto, že ON to tam dal....
Michel Desmarquet
Leszek Mioduchowski
Lublin 04-2007
________________________________________________________________________
Plavba plachetnicí
Š i rá plocha vodní hladiny, někdy bouřlivá hrozivými vlnami, někdy zas e klidná a tichá za slunečního dne.Větrem napnuté plachty a voda šplouchjící pod přídí, když se jachta majestátním způsobem pohybuje po hladině. Čára pobřeží viditelná někdy až daleko na horizontu, někdy blízko přímo za bokem lodi. Takové to bývá na Mazurských jezerech v severo-východním Polsku.
Plavba plachetnicí je setkáním dvou světů, dvou energetických úrovní. Světa mechanických energií - pohyb velkého hmotného fyzického těla jachty s posádkou a vybavením, a světa éterické energie v jedné z nejjednodušších forem - energie větru. Tato éterická energie pohybu vzduchu, mnohem jemnější něž mechanická energie, může být "zachycena" dobře postavenou plachetnicí.
Jemná, čistá a silná energie větru je zachycena tvarem plachty a ve spolupráci s trupem lodi a kontaktem s vodou (jako hrubá hmotnost), která klade odpor kolmo na směr, umožňuje řízený pohyb lodi. Myslím tím pohyb v libovolném směru, dokonce proti větru. Není to zázrak?
Funkční popis všech podrobností je předmětem teorie, která je pak v kauzální rovině aplikována kormidelníkem (kapitánem) a posádkou. Posádka poslušna pokynům kormidelníka udržuje optimální úhel náklonu stěžně a tím i lodi vůči hladině a úhel plachet vzhledem k směru větru. Posádka tak používá nepřímo: plachty, vanty (úpony), stěhy, výtahy (spouště) a přímo: otěže plachet a hmotnost svých těl.
Aerodynamická sílá, která vzniká kontaktem plachty se vzduchem (podobně jako křídlo letadla), umožňuje získat vektor pohybu téměř proti směru větru. Každá jachta má "mrtvý úhel", ve kterém už není možné plout proti větru. Pro nejlepší konstrukce plachetnic je tento úhel jen několik stupňů, ale jinak může být i 20 až 40 stupňů. Vždy je ale možné toto omezení obejít použitím křížení. Pro velký mrtvý úhel bude křížení velmi odchýlené od přímého směru, a postup vpřed, proti směru větru, bude pomalý. Ale přesto to bude pohyb proti větru!
Síla éterické energie větru je obrovská. Považování jemnosti za projev slabosti je důsledkem našeho omezeného způsobu vnímání. Pamatujme si, že jemnější je vždy silnější! Uvědomování si této skutečnosti by mělo vycházet z vážné praxe technik vnitřního rozvoje.
Výcvik plavby na plachetnici je teoretickou i praktickou výukou ovládání proměny energie větru na pohyb plachetnice. Patří k němu i výuka teorie plachtění. V širším kontextu se objevuje velmi zajímavé téma: vztah mezi směrem větru a směrem plavby. Obecně lze uvažovat dva případy:
1. plavba proti větru - větrná růžice od levého protivětru, protivítr, až k pravému protivětru
2. plavba po větru - bakštágy (levý zadní vítr, zadní vítr, pravý zadní vítr)
Srovnejme tyto dva druhy plachtění - mezi nimi existují zásadní rozdíly.
Nejprve se podívejme na plachtění v zadním, nebo zadobočním větru (bakštágy). Vektor skutečného větru a vektor pohybu jachty jsou souhlasné. V tom případě je vektor zdánlivého větru (vítr foukající na lodi) daný rozdílem těchto dvou jmenovaných vektorů. Zdánlivý vítr, vnímaný posádkou lodi, je teda menší než skutečný vítr. Otěže kosatky jsou mírně napnuté, na lodi je klid a ticho. Plachty se samy řídí a ráhno (vratipeň) hlavní plachty se dokonce může volně opírat o vantu (úpon). Posádka může "meditovat plachtění", nebo se například opalovat. Při zadním větru se ale může stát, že se jachta nečekaně otočí kolem zádi a vymete nepozorné jachtaře přes palubu!
Kromě tohoto skrytého nebezpečí, je ale plachtění v zadním větru velmi příjemné. Pouze v zadním větru se můžou některé lepší jachty dostat do skluzu, čímž se odpor trupu lodi o vodu výrazně zmenší a jachta získá ještě větší rychlost. Dalším pozitivním jevem souvisejícím s plachtěním v plném (zadním) větru je skutečnost, že vzduch před jachtou sám ustupuje (je to skutečný vítr) a nebrzdí její pohyb.
Naopak plachtění ostře proti větru má zcela jiný charakter. Zdánlivý vítr (vítr vnímaný posádkou) je v tom případě součtem rychlosti pohybu lodi a rychosti skutečného větru. Je proto větší než skutečný vítr - a podle toho je třeba se lépe a tepleji obléci a mnohem silněji držet otěže plachet.
Nejdůležitější je pak udržení správného úhlu a nastavení správného profilu plachty. Profil plachty se může zlomit nebo může plachta třepotat ze strany volného líku (jsou to krajní hodnoty toho správného úhlu). Optimální úhel je možné udržet jen s výrazným náklonem lodi, což vyžaduje pozorné kormidlování a rychlé reakce posádky. Náhlá změna směru větru (což se stává poměrně často) např. ve směru k bočnímu větru může položit jachtu na bok pokud kormidelník včas nevyostří a obsluha na přídi včas neuvolní otěže kosatky. V takovém větru je nutná neustálá pozornost a jistá spolupráce celé posádky. Jachta pluje pomalu, protože je poháněna dopředu pouze aerodynamickou sílou správného profilu plachty, jehož je mnohem těžší dosáhnout než v případě zadního větru. Vzduch taky klade odpor vůči pohybu ve směru plavby. Plachtění proti větru je mnohem těžší než po větru, vyžaduje mnohem více práce a pozornosti věnované obsluze jachty a samotné plavbě.
Kdybychom si mohli vybrat, určitě bychom volili plavbu po větru.
Často se však stává, že nám život nedává na výběr a vymezuje směr plavby nebo obojí. Je to také zajímavé téma, ale v tomto textu se mu věnovat nebudeme. Budeme se věnovat srovnání plachtěni a lidského života, protože se nabízí obraz dvou způsobů plavby životem:
1. plavba s větrem
2. plavba proti větru
Podívejme se kolem sebe: někteří jdou životem lehkým krokem a všechno se jim daří. Osud o ně sám pečuje. Jiní nejsou hýčkání životem. Každé činnosti musí věnovat hodně úsilí. Jedni plují životem s větrem v zádech, jiní proti větru. První reakcí na tuto paralelu bude zřejmě žehrání na nespravedlnost osudu. "Na posraného aj záchod spadne". "Když se daří tak se daří".
Když se na to podíváme z nadhledu a s určitou dávkou pokory, a dáme do souvislosti některé drobné detaily v průběhu delšího životního období - najdeme možná určitou logiku, a možná uvidíme zajímavé věci. Zpočátku bude snažší všimnout si jaký má tato pomyslná větrná růžice průběh během jednoho dne. Všimneme si, že dopoledne obvykle převládá protivítr, a pak, podle toho jak jsme jej využili, se může změnit na zadoboční a fouknout ve směru plavby.
Možná také objevíme jinou závislost. Vypadá to tak, že to nejdůležitější pro nelezení cesty k onomu "Teď" je energetická rovnováha mezi dáváním a braním. Rovnováha v různých časových horizontech. Důtežité je vidět tu rovnováhu v měřítku sekund a minut a také roků a desítek roků. Ve všech těchto časových rozmezích energie absorbovaná by měla odpovídat energii vydané. Pokud není rovnováha těchto dvou základních procesů - braní a dávání, nastane celá řada negativních jevů, které narušují základní proces, proces o kterém je tady řeč - náš život.
Další zamyšlení. V teorii plachtění se vítr, který pociťuje posádka nazývá relativní nebo zdánlivý. Vítr, kterého sílu můžeme měřit vhodnými přístroji a který může sfouknout člověka z paluby do vody je zdánlivý! Ale tento vítr funguje pouze v oblasti lodi, a mimo ni je přítomen vítr kterému se říká skutečný. A právě z tohoto větru vzniká ten zdánlivý vítr, který fouká na lodi. Podívejme se na sebe skrze toto přirovnání. Pokud omezíme své zorné pole do oblasti plachetnice, kterou plujeme, budeme se pohybovat v oblasti zdánlivého světa. Z toho pohledu, jsou všechny zkušenosti a příčiny pouze relativní, zdánlivé. Vnímáme je, protože se neumíme dostat ke skutečnému zdroji pohybu jachty - skutečnému větru. Širší úhel pohledu nám dovolí zbavit se neúměrného nadšení z plavby s větrem v zádech, a stejně tak se zbavit pesimizmu z plavby proti větru.
Pokora, moudrost a pozornost - příjdou velice vhod.
Nakonec se podělím o osobní zážitky z této oblasti. Kdysi dávno mně kamarád Kry štof S. přemluvil k účasti na jachtařském výcviku. Měli jsme oba 12-13 let. Po absolvování teoretické přípravy a dalších povinnosti jako jsou údržbové práce v loděnici a výuka manévrování na místním cvičebním jezeře Firlej jsme měli v plánu plnohodnotnou plavbu po Mazurských jezerech na lodi LKSW LOK s/y "Krowa" (krásný keč "zhotovený" v Lublinie ze starého 8-místného záchranného člunu). Dva dny před odjezdem, slunečný srpnový den, když jsem kupoval lístky na vlak do Giżycka jsem se nakazil nějakým virem a s horečkami kolem 40 jsem v mdlobách proležel týden v nemocnici. Notabene poukazuje to na výchozí stav mého zdraví před praxí jógy. Po totální terapii antibiotiky (jejiž stopy jsou znát v těle dodnes) díky níž mi konečně snížili teplotu jsem se rozhodl zůčastnit se následující plavby na lodi s/y "Krowa". Dodnes si přesně vybavuji poklidně připlouvající "Krávu" pod plachtami v lehkém vánku během slunečního srpnového dne - městský přístav v Giżycku. Mezi sedmi členy posádky, kteří prováděli poslední manévr na palubě jsem uviděl i Kryštofa S. Neměli jsme mnoho času na vyprávění. Vyměnili jsme si místa a vypluli...
Bylo nás tam čtrnáct. Kromě mně ještě několik last-minute z donucení, a protože nebylo pro všechny místo na spaní museli jsme v noci držet hlídky, aby se všichni mohli prostřídat ve spaní na lodi. Místo letního teplého počasí jsme měli teploty 10-15 stupňů a přeháňky s deštěm. Přes tyto nepříznivé okolnosti na mně obrovská vodní plocha Mazur od jezera Pisz po Węgorzewo, kterou jsem poznal během několika dní udělala nesmírný dojem.
Poslední den plavby, uprostřed jezera Mamry jsme najeli na mělčinu. Břehy jezera daleko na horizontu, a my jsme v plné rychlosti najeli, a teď sedíme na kamenech mělčiny v chadném větrném dni... Zázrakem, a díky zkušenostem kormidelníka a rozhodnosti třech odhodlaných lodníků (v tom mě) se nám podařilo dostat se z toho bez ztrát na životech a majetku. Krásná akce - rychlé rozhodnutí kormidelníka, skok do vody v oblečení, vytlačení jachty zpátky do vody a nastoupení na palubu!
Právě zde se nabízí možnost porovnání dvou různých způsobů plachtění. Pluli jsme proti dosti silnému větru a po uvíznutí v mělčině obsluha kosatky pustila otěže (na příkaz, ale určitě taky ze strachu). Plachty volně vlály, a vítr nás už netlačil na mělčinu. Byl našim pomocníkem, když jsme tlačovali jachtu zpátky na hluboku vodu. Kdybychom pluli s větrem, pak samotné najetí na mělčinu by bylo mnohem silnější. Po zaklínění lodi v mělčině by ji vítr dále tlačil stejným směrem a uvolnění otěží kosatky by ještě zvětšilo její účinnost. Jediným východiskem by bylo sundání plachet, což je při napnutých plachtách obtížné. A vytlačení jachty z mělčiny by vůbec nebylo možné.
Závěr: Při obtížné plavbě proti větru je tolerance chyb větší, a následky nemusí být dramatické. Při plavbě s větrem - snažší a příjemnější jsou následky chyb mnohem horší a tolerance chyb mnohem menší.
A 2 hodiny poté prasknul stěh!... A velký stěžeň s naplně nou hlavn í plachtou a kosatkou se položil... Zázrakem se vůbec nic nestalo, dokonce i části stěžně zůstaly nepoškozeny.
Do přístavu v Giżycku, kde nás už čekala nová posádka, nás dotáhla ve vleku výletní loď "Fornalska". Kvůli krátkému vlečnému lanu a silnému šplouchání vody od lodního šroubu jsme byli úplně mokří a "Kráva" napůl zatopená - nestíhali jsme vylévat vodu. Připluli jsme šťastní, že to už máme za sebou, ale taky že máme na co vzpomínat... Nepamatuji se, jaký scénář připravil Osud následující posádce, ale zdá se, že nebyl až tak dramatický jako ten náš.
Kryštofe, děkuji Ti za uvedení do tohoto směru, třeba už jen pro to porovnání dvou "modelů plachtění". Jsem zvědav, jaké bude naše setkání po 20 a více letech... Posílám Ti na druhou stranu zeměkoule porci pozitivní energie, která je zde také pro čtenáře tohoto textu...
Mejte se vsechny moc hezky!
Leszek Mioduchowski
Lublin 27.04.2008
